Jak se žije studentovi z Moravy v Praze

Po složení bakalářských zkoušek v Brně mi bylo řečeno, že už mi náš ústav nemá více co nabídnout, přičemž mi bylo doporučeno studium v Praze. Jsem kluk z města a nerozhází mě jen tak nějaký Bolek Polévka na koni, ale studium na ČVUT mi přichystalo nejedno překvapení. 

Otec plakal a rozmlouval mi mé rozhodnutí. Babička mi namlouvala, že se v cizině určitě ztratím. Ale matka jako hlava rodiny rozhodla. Dokonce odrazila i podpásový úder babiččin, výstřižek z magazínu Květy o nehodovosti na silnici D1. Byl jsem nucen vyrazit vlakem. Otec mi napekl koláče a vyložil mě i se zavazadly na brněnském vlakovém nádraží.

Na pražském Hlavním nádraží jsem poprvé v životě spatřil žebráka, kterému jsem daroval koláč a pomodlil jsem se za něj. Chudák byl tak zmatený a šťastný, že zapomněl i poděkovat. V šalině jsem se schválně díval lidem do očí, ale nepozoroval jsem v nich zášť vůči cizincům, jak jsme se učili ve škole, spíš z nich čišel absolutní nezájem. Byl jsem varován před zloději, těm se však v Praze říká revizoři a člověk musí být neustále v pozoru, aby ho neokradli. Udivilo mne vcelku přátelské uvítání vrátného v budově kolejí. Ten se na mne při předávání klíčů od pokoje mile usmíval. Vybalil jsem si věci, slepice dal do skříně na bidýlko a pro králíky jsem zbudoval důmyslnou ohrádku mezi stoly.

Na koleji plynul život víceméně monotónně a dny se vlekly. Otec mne varoval, že v Čechách není možné koupit některé komodity. Buď z důvodu, že se tam prostě nevyrábí, či mu je v obchodě vytrvale odmítali prodat. Například krumple anebo giňál (pozn. red. krumple = brambory, giňál = chleba), a proto mi jich nabalil řádnou rezervu. Ale jeho postřehy se nepotvrdily. Objevil jsem ve městě samoobsluhu, kde se dá sehnat skoro všechno. Otec měl však svatou pravdu, když tvrdil, že v Praze bačujó cingnuté hrnec (točí pivo ředěné vodou).

Jelikož mi docházelo seno, rozhodl jsem se zabít jednoho králíka. Právě když jsem si došel ze sprch, kde jsem toho chudáka stahoval, do pokoje pro napínák na kůži, byl jsem nepříjemně překvapen přítomností druhé osoby ve svém pokoji. Zloděj! Blesklo mi hlavou. Co tu děláš? Vybafl jsem na něj, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Tož jsem se už dopálil, ale incident se okamžitě vysvětlil. Byl to můj nový spolubydlící, mezinárodní student z Francie a protože si přivezl kozu, bylo i čerstvé mléko. Se svým francouzským spolubydlícím jsem se rychle skamarádil. Byl veselé povahy jako já, opravdu srdečný, milý člověk. Bohužel, idyla trvala pouze krátce. Na letní semestr se ke mně nastěhoval student z Písku a všechno se změnilo. Sice jsem měl celé okno na pěstování kořenové zeleniny, ale záludně se mě snažil připravit o chov drůbeže i králíků s odůvodněním, že prý je alergik. Snažil jsem se ho přesvědčit o nesmyslnosti jeho tvrzení, leč byl jsem nakonec nucen rezignovat a chovu drobného zvířectva se zříci. S těžkým srdcem jsem tedy podřízl slepice, a když jsem lahví od rumu něžně picnul posledního králíka, spolubydlící se sesunul z postele a od té doby jsem jej nespatřil. Vše nadarmo. Chov drůbeže jsem již obnovil, a pokud se spolubydlící nevrátí do podzimku, pořídím si sele.

Abych uzavřel své srovnávání, bydlet v cizině je zajímavá zkušenost, ale doma je doma. Kvalita výuky na obou školách je obdobná, pouze v Praze profesoři nemluví česky. Není pravdou, že jsou pražané protivní, namyšlení trubci. Jen lidé na kolejích mne nezdraví a zavírají přede mnou dveře, jako bych snad smrděl nebo co.

Do češtiny přeložil Ondřej Hejnar