Speciál o osobnostech FELu - Miloš Čermák

Miloš Čermák je mezi novináři pojem. Přitom vystudoval elektrofakultu ČVUT stejně jako vy. Jaká byla jeho cesta od FELáka k žurnalistovi? Co ho vůbec na FEL přivedlo?

Když se řekne FEL ČVUT, co se Vám jako první vybaví?

Co se mi vybaví? Čtvrt na osm ráno, vystupuju na Kulaťáku z metra, fouká vítr a já jdu na přednášku z Teorie pole, kterou jsem nesnášel. Taky paternoster, bufet v prvním patře, Technická menza (teď je minimálně v její části nějaká samoobsluha). Samozřejmě se mi vybaví i příjemnější prostory na Karláku, pár vyučujících a Laplacova transformace, kterou bych asi pořád ještě uměl použít.

Čím jste chtěl být jako kluk?
Chtěl jsem být buď kosmonaut, nebo spisovatel. Dával jsem přednost tomu prvnímu, ale v roce 1978 - to mi bylo deset - jsem se dozvěděl, že v ruských kosmických lodích je výškový limit pro kosmonauty 172 centimetrů. A já byl už v té době vyšší, a případné angažmá v americkém kosmickém programu se nezdálo pravděpodobné. Navíc i oni nějaký limit určitě měli a mají. Takže jsem začal o kosmonautice psát. To byla taky moje cesta k novinařině, můj první článek otiskl Technický magazín, takzvané Téčko, v roce 1984. „Mým" redaktorem tam byl tehdy Vladimír Železný.

Proč jste se rozhodl pro studium na elektrofakultě? Jaký jste studoval obor?
Rozhodoval jsem se mezi matfyzem a FELem. Nic jiného nepřipadalo v úvahu, rozhodně ne humanitní obory, jejich studium jsem v předešlém režimu považoval za naprostou ztrátu času. Mým favoritem bylo studium astronomie na matfyzu, ale to byl obor, kam přijímali snad dva nebo tři lidi ročně. Takže nakonec byla ve hře biofyzika a kybernetika. Zvítězila kybernetika, nakonec jsem to ještě „vylepšil" specializací biokybernetika. Když to někde zmíním, je to velmi působivé. Ve skutečnosti to zní o něco lépe, než jaké to doopravdy bylo.

Jak jste se od studia elektrotechniky dostal k novinařině?
Psal jsem o kosmonautice a vědě, do roku 1989 jsem publikoval zhruba pár desítek článků. Bral jsem to jako přivýdělek a nepočítal jsem s tím, že bych se mohl a chtěl novinařinou živit. Na druhou stranu jsem nijak dobře neviděl ani kariéru elektroinženýra. Bavila mě matematika a „teoretické" předměty, ale cokoliv praktického mě děsilo. Takže když pak v roce 1989 přišel převrat, v zásadě jsem už v prosinci 1989 věděl, že budu psát a že vystudovaný obor hodím za hlavu. Přitom jsem měl zajímavou diplomku (modelování uzavřeného biologického systému na palubě kosmické lodi) a také perspektivu pracovat ve vznikajícím Sociologickém ústavu (bývalá Laboratoř stresu Fyziologického ústavu) a podílet se v nějaké podobě na kosmickém výzkumu. Ale ty možnosti a atraktivita novinařiny převážily.

Jak vzpomínáte na žurnalistické začátky, je něco, co Vám v souvislosti se školou utkvělo v paměti?
Po roce 1989 všichni „začínali" tak, že měli najednou pozice, na které se v běžných západních zemích čekalo do středního věku. Platilo to pro mé spolužáky, kteří nastupovali například do počítačových firem, a platilo to i pro mě. Já jsem vlastně v pravém smyslu nezačínal, stal jsem se reportérem v týdeníku a měl prakticky od prvního dne vysněnou práci.

Kdybyste se měl možnost znovu vrátit na školu, na co byste se těšil nejvíc a na co byste se netěšil vůbec?
Tak to nevím, nepatřím k těm, kteří nostalgicky vzpomínají na studia a všude tvrdí, že by je chtěli absolvovat znova. Vzpomínám na tu dobu rád, byla skvělá a bavilo mě to, ale vracet se nechci. Ani takto teoreticky.

Pomáhá Vám to, co jste se na FELu naučil, při Vaší práci?
Obecně pomáhá, že to byla těžká škola, která mě nutila používat mozek. V něčem mě možná i naučila přemýšlet, uvažovat racionálně a systematicky. Skvělé bylo, že jsme koncem osmdesátých let byli v republice mezi prvními, kteří měli šanci programovat na pécéčkách a pracovat s nimi. Tím jsme získali velkou výhodu a vlastně i náskok před drtivou většinou populace. Možná proto se později počítače, web a obecně technologie stali mými novinářskými tématy. Ale žádná konkrétní znalost či dovednost mi asi nepomáhá. Stejně jsem už všechno zapomněl.

Závidíte něco dnešním studentům?
Ani ne. Skvělé je, že mohou studovat v zahraničí. V tom jsou jejich možnosti ohromné. Na druhou stranu my asi byli generací, která měla největší a nejširší možnosti pro další uplatnění. Myslím, že jsme v tomhle ohledu „šťastnou" generací, pro ty předešlé přišel převrat moc pozdě, a ty následující už to mají mnohem těžší.

Je něco, co byste chtěl Vašim studijním pokračovatelům vzkázat?
Kdepak. Tyhle vzkazy stejně nefungují, každý si na všechno musí přijít sám.

 

Za rozhovor děkuje a hodně úspěchu přeje Libuše Petržílková, katedra kybernetiky ČVUT, FEL