Přinášíme rozhovor „o životě" s nově zvoleným děkanem prof. Pavlem Ripkou

Vzpomínáte si na dobu, kdy jste studoval?
Studium na základní škole jsem zvládal s obtížemi: pokus mých rodičů přesadit mne do výběrové jazykové školy v Belojanisově ulici neslavně skončil po půl roce. Na gymnázium Nad Štolou jsem se dostal až na odvolání, o elitním gymnáziu Wilhelma Piecka jsem si mohl jen nechat zdát. Jako úspěšný fyzikální a matematický olympionik bych se býval dostal bez přijímacích zkoušek na Matfyz. Tam skončila moje žena, já si nakonec vybral FEL, i když jsem tam ty zkoušky tehdy musel dělat. Během studia jsme porodili tři děti, takže nevěřte zkazkám, že studium bylo dříve náročnější.
Další kapitoly mého profesionálního života čtenáři mohou nalézt v mém oficiálním životopise.

Je něco, co dnešním studentům závidíte? A naopak, co bylo lepší v době vašeho studia?
Možnost svobodně cestovat ve věku, když se člověk snadno učí jazyky. To nám bylo odepřeno. Doba nesvobody na druhou stranu dávala příležitost ke koncentraci, bylo jen málo rozptýlení. Nám se povedlo dobré časování: v 80. letech jsme měli dost času na děti, po roce 89 na karieru.

Je o vás známo, že hodně pracujete. Jak relaxujete?
Moje oblíbená teze je, že dlouho musí pracovat neschopní lidé. Fakt je, že jisté projevy workoholismu na sobě pozoruji. Baterky dobíjím zejména sekáním trávy. Mám rád vůni čerstvě posečené. Kromě toho rád uspávám vnoučata a učím je lyžovat. Máme jich 5 a do zimy jich bude 7. Doufám, že alespoň některá budou studovat na FEL.

Může mít člověk na vašem postu nějaké koníčky?
V mládí jsem také býval kutilem, ovšem spíše z nutnosti. Současné zájmy jsou spíše jen kulturní.

Vzpomenete si na nějakou zajímavou knihu, divadlo, umělecký zážitek, který vás v poslední době zaujal?

Čtenářský deníček:
v mládí jsem hltal beletrii i odborné knížky kadencí minimálně 4/týden, dnes si na celou knihu udělám čas nejspíš jen na dovolené nebo při dlouhé cestě, když baterie notebooku nevydrží.
V posledním roce si vzpomenu na:
Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici - dobře čtivý historický román ze Zlína;
Simon Mawerr: Skleněný pokoj - trochu brak, ale v kulisách Vily Tugendhat;
Konrád Liessmann: Teorie nevzdělanosti - vtipná kniha, moje žena ji nesnáší;
John Irving: Last Night in Twisted River - můj oblíbený spisovatel, kterého jsem schopen číst v originále.
Arion Jakovlevič Gurevič: Historikova historie - pro mne kniha roku. Gurevičova kniha Kategorie středověké kultury byla pro mou generaci kultovní. Jeho paměti jsou svědectvím klimatu na katedrách sovětských vysokých škol za časů Stalina.
Stieg Larsson: trilogie - čtenářský poklesek. Škvár, ale musíte dočíst stejnou noc.
Moje žena zůstala knihomolem a jsme obklopeni knihami, které jsme za 30 let nashromáždili. Za našeho mládí totiž věřte-nevěřte neexistoval Kindle a na knihy se stálo ve frontách.
Jsem věrným čtenářem časopisu Respekt od dob, kdy se jmenoval Informační servis.

Chodíme se ženou na koncerty - dříve jsme byli abonenty České filharmonie, pak jsme migrovali k Pražské komorní filharmonii. S opatrností snesu i soudobou vážnou hudbu, nejspíš orchestr Berg. Těším se na to, že nejstarší vnoučata dorůstají do let, kdy bude možno s nimi chodit na opery.
Jazz nyní spíše poslouchám z CDeček, dříve jsme chodili do Baráčnické rychty a později do Agharty, Malého Glena, ke Staré paní a na podobná místa. Poslouchám i folk a rock, nyní spíše ovšem v rámci vzpomínek na mládí.

Také chodíme do kina - na střední škole Kino Klub několikrát do týdne, nyní spíše sváteční návštěva našeho místního kina v Řevnicích. Poslední shlédnutý film: Pražská pětka - vzpomínka pro pamětníky.
Nostalgicky vzpomínám na Filmový klub FEL (mimochodem - můj předchůdce děkan prof. Šimák byl jeho pokladníkem). Snad se někdy podaří podobnou kulturní aktivitu v naší budově nastartovat.

Poslední divadlo: Věc Makropulos se skvělou Soňou Červenou, se kterou jsem viděl ještě lepší inscenaci „Zítra se bude ...". Rád navštěvuji Dejvické divadlo, protože je dobré a blízko. Naposledy Muž bez minulosti. Výzkumníkům v oboru agentních technologií a bezpilotních prostředků doporučuji inscenaci Krajina se zbraní.

Výstavy výtvarného umění navštěvuji dosti často, naposled fotografickou výstavu Johanky Pošové v Sudkově atelieru a samozřejmě Pražské quadriennale.

Další předmět neprofesionálního zájmu: architektura. Výstavy, knihy, filmy, časopisy a pochopitelně i výlety k samotným budovám. Naposled zájezd po stopách Bauhausu do Dessau a Výmaru, předtím výlet po stopách Petera Zumthora. Snažíme se chodit na Pecha Kucha night každý měsíc - to je taková architektonicko-designerská akcička v kinu Aero.